Hurá na Ještěd,
dávno - v dětských letech jsem jezdil na návštěvy za svým strýcem a tetou. Mnohokrát i na kole (poprvé se svým otcem), přičemž nikdo z nás netušil že tím právě byly vytvořeny kořeny k mé zálibě - cyklistice. U strýce a tety jsem prožil spousty krásných chvil a vytvořil si tak nezapomenutelné životní scény včetně strýcova nezapomenutelného osobitého stylu chůze. Jejich velká pozornost vůči mě/nám byla dána asi tím, že neměli děti.
Po strýcově smrti jsem se po 18 letech dozvěděl že strýc neměl nohu. Přišel o ni v pracovním táboře za druhé světové války v Norsku (kde si v tu dobu vytvořil několik celoživotních přátel a poznal lidi i z Anglie). A tak pln smutku z jeho úmrtí má cesta na kole musela vést na sever. Čím dále tím lépe, vzhůru za svým snem ujet v jeho vzpomínce svou první 200km trať - Ještěd.
Zanedlouho po vážném onemocnění tety jsem zjistil proč vlastně nemohli mít děti (z hlediska vývoje v dnešním lékařství prý ,,banální" záležitost), čímž jsem zjistil, že jejich velká náklonnost k nám byla jakýmsi plněním snů.
Teta a strýc mi splnily sny krásného dětství, my (věřím) plníme sny našim dětem.
Co ale Ti, kteří nemají toho kdo by jim splnil sen?
Zkusme se zastavit a (věřím) tou správnou cestou
splnit sen...
Tomáš Vobecký
P.S.: Srdečné díky Pragerům za excelentní podporu, bez které by tato akce nikdy nedostala tuto nezapomenutelnou prestiž.
